Berta a jiná zvířena

neděle 4. března 2018

Jarní prázniny

A jsou za námi.
Říkali jsme si někdy v září, když jsme si připomněli, že naše jarní prázdniny budou letos až na přelomu února a března, zda-li bude ještě sníh?
Ani ve snu by nás nenapadlo, že na nás bude připravený ten nejvíc nejstudenější týden celého roku... a snad možná právě proto jsme celý týden měli na těch horách i sníh... :)

Doufali jsme, že na přelomu února a března budeme mít už všechna jehňátka, a že si tak užijeme opravdovou rodinnou dovolenou... A hádejte co?
Tatínek zůstal doma.

Zatímco my jsme si užívali na horách všechny podoby zimního počasí a občas i perfektní zábavu na lyžích, náš tatínek rodil jehňátka, všude topil a vozil a roznášel vodu na všechny strany, protože ta neustále všude zamrzala...

Prázdniny skončily, ať žijí prázdniny ;)










pondělí 5. února 2018

Jehnění.

Když se začnou rodit jehňátka, je to hrozně napínavé období.
Mirek vstává v noci. Když se ráno probudíme, první kroky vedou do ovčína... často ještě v pyžamu..., když vlézáme do vrat, nejprve nasloucháme, jestli neuslyšíme známe pobekávání...to když si povídá maminka s miminkem... Přes den nakukujeme často a večer také a kontrolujeme ještě před půlnocí, než jdeme spát...
Prostě jako když se očekává narození miminka, vážně adrenalin :)
Co mě letos, když se rodila ta naše první jehňátka napadlo je, že už asi tuším, jak se cítí muž po boku své rodící ženy...

Naše první jehňátka se narodila 30.1. před půlnocí mamince Čertici. Narodila se tři. První samo, další dvě potom potřebovala naší pomoc. Nemohla se dohodnout, které přijde na svět první a tlačila se obě najednou. Maminka se trápila.
Jen co se narodilo to poslední, třetí, přišla velká úleva. Čertice se pak už láskyplně mohla věnovat dětem a my si oddechnout, že jsou všichni živí a zdraví.

Druhá jehňátka na sebe nedala moc dlouho čekat. Narodila se skoro přesně o 24 hodin později.

Máme 3 jehničky a 2 beránky a zatím se všichni mají k světu :).
Tak vítejte na světě...









táta beran 

středa 10. ledna 2018

Víme proč to děláme...

Nedávno se v našem obchůdku zastavila známá. Nešla apriori tam, ale za mnou.
Našla mě v obchůdku a nesměle tam nakoukla. Když jsem jí pozvala dál, vstoupila rozpačitě a když jsem jí ještě navíc vyzvala, aby se klidně porozhlédla, už vážně poděšeně odpověděla něco v tom smyslu, že děkuje, ale že oni žijí normálně ... :)
Pobavilo mě to... a také inspirovalo.

Jíťa a já...
My nejsme šílené bioženy, anebo spíš divoženy :)
K tomu, co děláme máme důvod...
...stejně jako celá řada skvělých lidí, které jsme za čtvrt rok, kdy funguje náš Bezobalu z Rynku, mohly potkat a poznat.

Pro většinu lidí je dost nepochopitelné, že existuje někdo, kdo si dobrovolně, ...ba dokonce záměrně :)..., chce v době absolutního dostatku a pohodlí komplikovat život hledáním, sháněním, šitím látkových pytlíků, používáním látkových plínek, taháním dětí v šátcích, chozením bosky, odmítáním masa anebo očkování, domácím vzděláváním svých dětí a kdo ví čím ještě...
Hovoří o takových lidech jako o bioženách, podivínech a říkají, že neví co roupama dělat... :)
Všichni ti "cvoci", ke kterým se hrdě přidávám, ale pro to, co dělají mají většinou opravdu rozumné důvody...

Jak jsem na tom já?
Vidím to tak, že nejde o to, dělat vše a za každou cenu jinak, jde o to rozumět smyslu toho, pro co se rozhodneme a dělat to tak přirozeně a jednoduše, jak jen to jde.
Obě mé děti nosily látkové plínky, protože dnes je to "sranda" a když zvážíte více než půl tuny vyprodukovaného odpadu na jedno dítě na plenkové období... v porovnání s tou trochou starosti o látkové plínky... Měli jsme jednoduché pleny a jednobarevné kalhotky a nikdy jsem neměla potřebu chlubit se super novinkou v plenkové "stáji".
Josífka jsem hodně nosila. Kočárek byl téměř nadbytečný. Já i miminko jsme byli moc, moc spokojení. Občas to bylo sice fyzicky trochu náročnější, ale to je tlačení kočáru v terénu také... :)
Nekonvenčně, bez chemie si pěstujeme vlastní zeleninu včetně brambor, v létě máme vlastní ovčí sýr, na podzim pak jehněčí maso, máme vlastní vajíčka a králičí maso, v zimě si od známého přivážíme prasátko a děláme si zabijačku, hovězí kupujeme dvakrát za rok od jiných známých z domácí porážky. Doma pečeme buchty a občas chléb, pro jablíčka jezdíme do sadu. V létě sbíráme kdeco, včetně bylinek. Hodně zavařuji, dělám sirupy a spoustu marmelád. Moje rodina je miluje :) No je to práce, ale nás to baví. Mám vždycky velikou radost z toho, když odnáším další várku čehokoliv k uskladnění do sklepa, anebo když rodině ke snídani nabídnu sýr, který při výrobě prošel jen našima rukama... Moc se to nedá popsat.
Prostě je to radost.

A ono přece stačí, když je to takhle jednoduché :)

Od jara do podzimu není moc důvod chodit do supermarketu a když, tak jen pro trvanlivé potraviny. Dlouho mě zlobilo, kolik si domů ze supermarketu přináším nadbytečného odpadu. Když jsem potraviny vybalila a uskladnila do nádob pro ně určených, zbyla mi hromada plastu a kartonu... až moc na to, kolik jsem si domů vlastně přinesla těch potravin...

Napadlo vás někdy, jak je jednorázový obal zbytečný a nezbytný zároveň?
V první řadě někdo něco vyrobí a potřebuje "to" zabalit. Potřebuje "to" dobře zabalit. Aby se "to" prodalo. Protože "to" už je mnohokrát vymyšlené, tak kdo by "to" ještě mohl kupovat? Ale když "to" bude dobře zabalené...?!
Obal...
Musí se vymyslet.
Musí se to zaplatit.
Musí se z něčeho vyrobit.
Musí se to zaplatit.
Musí ho někdo vyrobit.
Musí se to zaplatit.
Musí se levně vyrobit.
Aby se nemuselo tolik zaplatit... a dost tak zůstalo.
Je levný a ... jedovatý.
Někdo za to zaplatí.
Je pěkný a je dost velký aby byl vidět... i když v něm nic moc není, klame.
Někdo to zaplatí.
Doma už je zbytečný.
Dosloužil.
Svoz odpadu.
Někdo to zaplatí.
Třídírna odpadu?
Někdo to zaplatí.
Recyklace?
Někdo to zaplatí.
Spalovna?
Někdo to zaplatí.
Skládka?

Někdo za to celé zaplatí...
...pravděpodobně už naše DĚTI...



Bezobalu mě tak dává absolutní smysl.
Pokud to dává smysl i vám, můžete se přidat... a žít "nenormálně" s námi :)

Hezký večer z Rynku.



pondělí 8. ledna 2018

Mr. Provianťák.

Víte co dělá hospodář v zimě?
Den za dnem vydává vše co celé léto shromažďoval... a pak také doufá, že to co nashromáždil mu bude stačit :)


Stejně jak to dělávali dědečkové našich dědečků a babičky našich babiček ...a to zdaleka nešlo jen o živobytí domácích zvířat, ale vlastně o život celé hospodářovi rodiny.
Když ještě nebyly supermarkety a v obchodech "za sedmero horami a sedmero řekami" měli jen to, co bylo podle aktuální sezóny možné, si lidé od jara až do podzimu běžně shromažďovali co jim země nabídla. Bylinky na čaj, med, sušili ovoce, zavářeli a nakládali ovoce i zeleninu. Co nezajistili, když byl čas, museli počkat celý rok, aby to opět mohli mít... Šetrně hospodařili s tím co měli a spokojili se s málem.
My jsme na tom v určitém ohledu lépe. Zima a konec konců žádné jiné období v roce není pro nás v tomto ohledu nijak napínavé, je nám jedno zda se urodí, či neurodí, maximálně si umíme postěžovat nad zprávou z televize, že jablka budou "zase" letos dražší... I v únoru si můžeme dovolit jahody... a Maruška tak přišla o práci, protože už nemusí ke dvanácti měsíčkům...
Návštěvy supermarketů na místo chození pro dary země do přírody způsobilo ale, že jsme úplně zapomněli na to, kolik toho vlastně ta naše země dokáže reálně dát. A tak už nejsme šetrní, nechceme málo, ale raději moc... a to i přes to, že sníst můžeme stále stejně...

Díky hospodářstvíčku, jaké máme si to člověk, díky Bohu, připomene.
Jednou jsem si uvědomila, že na roky, jaké byly, vzpomínám podle toho, jaká byla úroda... Je to vtipný, ale když se doma bavíme, říkáme třeba, vloni to byl dobrý rok, byla spousta trávy a dost sena, ale předloni to stálo za houby,... to bylo hrozné sucho... anebo to byl ten rok, co byly pěkné brambory a každý hned ví... Nikdo neví, který rok to byl, ale všichni ví o kterém se mluví... to je vtipný, nemyslíte? :D
My se u nás na Rynku stále snažíme být soběstační na dvoře a když to jde, pak i doma.
Celé léto shromažďujeme... zrno, řepu, seno, slámu...  Plníme každý kout abychom těm našim zvířátkům zajistili dostatek až do jara.
Každý rok je jich víc a my každý rok dumáme... už je toho dost?
Letos poprvé jsme museli koupit seno. Větší stádečko i více spase, máme méně místa k sekání a sušení a ačkoliv jsme nasušili bezkonkurenčně nejvíc, není to dost... ještě že existují ta zadní vrátka!
Takže naše první velké kulaté balíky.


A Mirek jezdí a každý den se stará, aby nikdo kolem nás netrpěl... a Mr. Provianťáka ta naše zvířátka prostě milují :)

Hej! Šéfe! Nebylo by ještě?







sobota 30. prosince 2017

Rovnýma nohama do nového roku...

Pozdravujeme Vás zase po čase od nás z Rynku.
Poslední dobou mi to opravdu nejde, na psaní mi vůbec nezbývá čas. A mě to docela mrzí...

Ale konec roku, Vánoce a tak... to je tradičně příležitost k zastavení se a konec roku je potom zvlášť dobrá příležitost k bilancování, vzpomínání na to, co nám starý rok vzal a dal a dělání plánů "do budoucna" :)

Co mě napadne o tom starém?
Byl podezřele krátký!... to mě tak nějak přišlo na mysl úplně nejdříve :)
Druhá věc, která mě napadla, a která se v tomto roce přihodila, je smrt mého notebooku. Normálně by mě to asi tolik nevzalo,... ale já jsem tam měla fotky... od Velikonoc až po říjen... a ty se nepodařilo zachránit. Moc, moc mě to mrzí. Fotky pro mě hodně znamenají a přijít o půl roku je pro mě rána :( Já je potřebuji ke vzpomínání...

A co dál?
Josífek oslavil druhé narozeniny a Jolanka už osmé. S Mirkem jsme vážně krásně oslavili naše páté výročí... plánovali jsme slavnostní večeři v Praze a divadlo nebo kino... ale nakonec jsme se doma teple oblékli a vyrazili jsme okruhem pěšky do Kolína, tam jsme náhodou našli místečko v restauraci, kde nás fantasticky pohostili, dali jsme si víno a vychutnávali jsme si chvíle, kdy nemusíme nikoho "dohánět" :) A pak pěšky domů... Opravdu jeden z  nejhezčích večerů celého roku.
Jolanka už je třeťačka a Josífek už bude muset v novém roce k zápisu do školky... No a mě bude čekat návrat do práce?

Zvířátka se nám letos docela dařila. Zase jsme o něco méně jsme tápali.
A sýry? Ty byly letos mňam! :) Jolanka si zrovna dnes vzpomněla, že by si dala brynzové halušky... Musela jsem jí zklamat, musí si ještě pár měsíců počkat. Nemůžu koupit brynzu v supermarketu... prostě nemůžu! :)
Přibyly jalovičky a také dvě jehničky a tak pokud vše dobře půjde budeme v novém roce dojit šest oveček, můžeme odchovat i dvanáct jehňátek a také budeme muset nalézt ženicha Highland(r)a :)

Ačkoliv je práce čím dál tím více, povedlo se nám i vyrazit do světa a to dokonce dvakrát :) Mirek nám naplánoval cestu do Holandska a mě se povedlo zrealizovat momentální nápad vyrazit do NY... a nikdy by mě nenapadlo, že to bude až tak úžasná zkušenost.
Cestování je pro nás složitá věc... takže letošní rok byl nadprůměrně úspěšný :) a já nečekám, že se to může v příštím roce zopakovat... Ale byla bych vděčná, kdybychom mohli zase někam dál vyjet alespoň za tři roky.
A vlastně už jsme s Mirkem i probírali, kam by to mohlo být :)
A také mi Mirek nadiktoval, co by v životě určitě rád navštívil... pravděpodobně proto, abych měla jasnou volbu, kdybych chtěla zase realizovat nějaký "momentální nápad" ;)

Mirek letos STAVĚL OVČÍN... to byl letos jeho projekt.
Byla to dřina a trvalo to nekonečně dlouho, ale povedlo se ovčínek dostat až pod střechu. Není to hotové, ale v novém roce bude! Já už se na to moc těším... a jak to tak vypadá, tak Mirek vážně, vážně taky! :)

Já se rozhodla otevřít bezobalový obchůdek... to je zase můj projekt.
Co k tomu říct? Snad že je "to" celé v plenkách, že mě "to" moc baví, že jsem díky "tomu" poznala spoustu zajímavých lidí a že můj život je s "tím" lepší... smysluplnější. A vážně, vážně doufám, že to příští rok neskončí :)

Ale jak se říká: "Chceš-li pána Boha rozesmát, řekni mu o svých plánech."
Takže i když máme své sny, necháme v jeho laskavých rukou, kam nás v novém roce povede...

Mějte dobrý rok.
Takový abyste na jeho konci mohli říct, že stál za to ho prožít.

Přejeme vám z Rynku jen to nejlepší do nového roku

středa 6. prosince 2017

Začal advent.

Nikdy mi přesně nebylo jasné, kdy začíná advent...
Každý adventní kalendář začíná jedničkou, ale první adventní neděle může být i 27.listopadu...
Stále v tom nemám jasno.
Jen akceptuji, že advent začíná prostě 4 týdny před štědrým dnem.
Třeba se nejde někdo, kdo mi to jednou vysvětlí :)


Obvykle se toho do těch 4 týdnů musí vejít opravdu hodně.
Mirek si dělá legraci z "uklízecího" šílenství. Nechápe ho. Má zato, že ženské zbytečně šílí. Přece mají pořádek. Vždyť uklízí pravidelně a některé dokonce pořád...!
Snažila jsem se mu trpělivě, jako nechápavému děťátku :), vysvětlit, že doma se uklízí... alespoň u nás... tak, že se uklidí to nejhorší a to co je "vidět", ale před Vánoci a také na jaře se uklízí prostě důkladněji... i místa, která normálně "vidět" nejsou...

Nemusí tak šílet zrovna před Vánoci...
Musí...
Proč?...
No protože je to tradice...
Hloupá tradice...
Prostě miminko má přijít do čistého...
Nesmysl...
Tak jinak... uklidit důkladně se prostě čas od času musí a Vánoce jsou dobrá příležitost, protože práce pod tlakem, s jasným termínem splnění, nás donutí se "donutit".
Hmmm.

Tak nevím, asi si pořád myslí, že ženské jsou šílené.
Ale mě to neva, speciálně protože já vím, že Mirek trpí v tomhle směru úplnou slepotou. On prostě "nepořádek" nevidí.
Včera jsem slyšela kraťounký úryvek rozhovoru na Dvojce.
Asi v tomto duchu...
"...pánové prostě akceptujte, že ženy potřebují mít na Vánoce uklizeno, neříkejte jim, že jsou šílené, jen pro ně mějte pochopení a kliďte se jim z cesty..."

Takže pořádek... v ideálním případě ještě před začátkem adventu, ale s dětmi?... Nesmysl. Spokojím se s tím, že jsou si uklidila místa, kam se ty štěňata nedostanou... a to v prádelně a ve špajzu a vylezla jsem na skříň a utřela jsem z ní prach a také jsem umyla okna, ale už to není vidět...
Ale rozhodla jsem se z toho letos nezbláznit :)

Péct jsme ještě nezačali.
Babička má sice už asi čtyři druhy cukroví, ale já to někdy v noci doženu :)

Zato už jsme na Pašinecké návsi rozsvítili strom.
To bylo pěkné... a můžeme si to letošní rok odškrtnout... to je taky fajn ;)



Letos už jsem rozsvícení chystala na Pašince po čtvrté a ačkoliv někdo říkal, že "to celé organizuju" tak to není tak úplně přesné... "to celé" je totiž dílo spousty lidí.
Jsem vděčná zato, že se u nás ve vsi najdou lidi, kteří jsou ochotní věnovat svůj volný čas k tomu, aby potěšili jiné... a k tomu je to vážně baví, což je jasné z toho, že jsou k tomu ještě navíc vážně hraví :)
Po celé akci jsem zaslechla, že... "je vážně škoda, že lidi nepřijdou, když se pro ně něco nachystá"... Nato jsem musela říct jen to, že to přece neděláme pro ty, kteří každý rok nepřijdou, ale naopak pro ty, kteří každý rok přijdou, i když jich třeba není moc :)








Také už jsme přežili Mikuláše :)
Ve vsi se stále drží tradice Mikulášských obchůzek. Chviličku to bylo sice nahnuté, ale prozatím se stále drží... a já doufám, že vydrží ;) Co slýchám, je to už vzácné, všude se obchůzky nahradili Mikulášskou besídkou. Málo kde chodí Mikuláš po vsi od domu k domu.
Letos už druhý rok s bandou obcházel i Mirek, ale protože nechtěl vlézt k nám do domu, aby nebyl poznán, nemám letos ani fotku... :)
Nicméně, vrátil se domů kolem půlnoci, mírně společensky unaven :)



Zítra nás čeká školní besídka a sobotu pojedeme s obchůdkem na trh do Nebovidské tvrze...

Nevím přesně, kdy začnu s tím pečením :)
Asi se také rozhodnu, že se z toho letos nezblázním...






neděle 19. listopadu 2017

Zabíjačka

První vážně studený víkend se u nás na Rynku "zabíjelo".
V pátek se pašíci důkladně zapili, v sobotu ráno se zatopilo v kamnech a ta vyhasla až v neděli pozdě odpoledne. Nechybělo nic... popilo se, zazpívalo a hlavně!... dosti pojedlo :)
A zima začala...

Tak to začalo...